Bůhví, odkud pochází známé úsloví, jímž chceme vyjádřit práci pernou, zdlouhavou a lopotnou, která se nedá odbýt levou rukou. Možná vzniklo v matičce Praze, díky vlekoucí se dostavbě svatovítské katedrály, ale kde je psáno, že nevzniklo právě u nás? Celých dvanáct let trvalo, než se touha proměnila ve skutek. Zkrátka to byla práce - jako na kostele...
Původní kostelík postavili tesaři a truhláři v 18. století v místech, kde má dnes zahradu Jan Čaloun. V sousedství stála poklasnice, v níž přebýval dohlížitel nad robotníky. Svatyňka to byla dřevěná, roubená z tesaných trámů a přikrytá doškami. Zapadla tedy do celkového charakteru tehdejší vesnice. Zasvěcena byla Janu Nepomuckému a k lokálii, řekněme k menší farnosti, patřily dále Hlavatce, Hláska, Lékařova Lhota, Novosedly a Plástovice.
Zbožným věřícím však připadal dřevěný kostelík příliš skromný, těsný a zejména malý. Jednolodní dům Páně zvláště o velikonocích a vánocích takříkajíc praskal ve švech. Pár dřevěných lavic stačily obsadit nejstarší babičky.
Za postavení nového chrámu nejvíce horoval učitel Martin Zbirovský, a protože dříve se na slova moudrých kantorů dávalo více než nyní, podařilo se mu v roce 1856 založit stavební kostelní spolek. Na příslušná církevní i světská místa krasopisně vykroužil uctivé supliky, jenže kromě krásných a vznešených slov byli páni zvědavi i na prozaičtější záležitosti, abychom neřekli přímo hmotné. Kostel a farář museli být z něčeho živi.
Kostely se stavěly jen v osadě, která měla tolik obyvatel, kolik bylo zapotřebí na zřízení desátků a vydržování plebána, ačkoliv poplatek z desátého dílu odevzdávali i přifaření kastolíci. Už jmenované vesnice se proto zavázaly z obecních pozemků dohromady oddělit dvanáct jiter polí a luk asi šest hektarů, a darovat kapitál za "kasírování" obilí. Sedlec slíbil věnovat pozemek pro kostel, faru hřbitov a zahradu.
Po čtyřech letech vytrvalého úsilí byl 5. července 1860 posvěcen základní kámen a na druhý den už se řemeslníci pustili do díla. To už měl spolek na kontě slušnou částku: sbírky v diecézi vynesly 2.653 zlatých, obce odvedly 3.880 zlatých, sám iniciátor stavby, učitel Zbirovský, daroval 800 zlatých, a kromě jiných přispěli i místní Židé: Jakubové Junk a Šulc, dohromady 180 zlatkami. Kníže Adolf Schwarzerberk poslal zdarma dvacet tisíc cihel a dalších dvacet tisíc účtoval za režijní cenu. Také třicet sedm kmenů stavebního dřeva a půl kopy hatí prodal spolku se značnou slevou. Vidět se nechala i královská kancelář, ač Ferdinand V., onen dobrotivý císař a král možná ani netušil, že mu z erárního účtu ubyly čtyři stovky zlatých.
Konečně nadešel dlouho a toužebně očekávaný den. 28. záři 1868 se stal nezapomenutelným svátkem pro celá Blata. Sedlec voněl chvojím a květinami, na obecní útraty hrála hudba a duněly hmoždíře, družičky se oblékly do bílého a paňmámy si uvázaly nové šátky, pro které si došly pěšky na jarmark až do Netolic.
Rozhoupaly se zvony, které daroval Kašpar Ryneš z Velkého Záblati, pod klenbou čerstvě vybíleného kostelíka zazněly za doprovodu dechové kapely svaté písničky, Jeho Eminence biskup budějovický, Jakub Valerián Jirsík, nový chrám v Sedlci, opět k poctě Jana z Nepomuku, slavnostně vysvětil.
V tu chvíli spolkoví činovníci zapomněli, co všechno museli podstoupit, kolikrát prosebně sepnout ruce, a jak často nevěděli, podaříli se kostel vůbec dostavět. Celkové náklady dosáhly výše 20.950 zlatých, a to ještě mnohé vybavení chrámu pořídili občané na své útraty. Mlynář Václav Čaloun ze Sedlce oltář svatého Václava, Matěj Křenek z Lékařovy Lhoty oltář Panny Marie, Jan Bártl z Hlavatců Křížovu cestu, a Jakub a Bartoloměj Bouzovi z Plástovic se postarali o Boží hrob.
Nádherně sladěné zvony, které pravidelně sezváněly na ranní mši, v poledne zvaly k modlidbě a k večeru k pokornému rozloučení se dnem, však po osmadvaceti letech zmlkly. Brzy po začátku první světové války přijeli vojenští páni a k žalu všech osadníkú je zrekvírovali. Měly se přestavit v děla...
Poprvé se na dva ocelové zvony, které náhodou neroztavily pece v plzeňské Škodovce, složili občané 28. srpna 1938 pak byly posvěceny nové zvony, které daroval plástovický rodák, lesní hajný Jakub Boubal. Slavnost se konala opět velkolepá. Vždyť jen lanotřiček bylo dvanáct. Dodneška některé vzpomínají, jak si pořizovaly stejné šaty. Do čtyř let bohužel i tyto zvony dozněly: zase ve prospěch zbraní ...
Po válce se na své místo vrátily kalich a gotická monstrance, před Němci ukrývané ve mlýně u Čalounů, a z věže se opět ozvaly nové zvony. Poslední velké úpravy se kostel dočkal v roce 1990. Po dlouhé době má farnost opět svého správce.
Svátek má Julie
Když v prosinci mrzne a sněží, úrodný rok na to běží.
Když v prosinci hrom ještě hučí, rok příští stále vítr fučí.