Láska a neláska ke škole

Asi deset let uplynulo od vyhlášení "Všeobecného školního řádu pro rakouské dědičné země" a kolem roku 1785 dokládá Josefínský katastr školu v Hlavatcích. Číst, psát a počítat se tu učili i přespolní žáčci z pěti sousedních vesnic, včetně Sedlce.

Avšak netrvalo ani třicet let a celý vzdělávací ústav se přestěhoval do Sedlce. Patrně hlavatecká školní budova byla ve zbědovaném stavu. Omladina z Lékařovy Lhoty, Plástovic, Hlavatců, Novosedel a Hlásky tedy změnila cíl své každodenní pěší túry a dřeváky rovnala před prahem školy v Sedlci.

Prvním učitelem a zároveň řídícím, neboť původní škola byla jednotřídní, se stal Martin Zbirovský, o němž už víme, že se zasloužil o stavbu sedleckého kostela. Kantorství mu vynášelo ročně čtyři sta zlatek, což stačilo ke skromnému živobytí. Přivydělával si však muzicírováním, takže mohl služné za dva roky věnovat ve prospěch stavby nového chrámu.

V sedmdesátých letech minulého století bylo v přiškolených obcích 167 dětí školního věku, a i když se, jak se za nedlouho zmíníme, málokdy sešly do jednoho, přece jen se těžko směstnaly do jedné třídy.

Školní rada, co tehdy řídila provoz školy, konečně uznala, že takhle už to dál nejde, a požádala c. k. okresní místodržitelství v Prachaticích o povolení druhé 'klasy." Souhlas obdržela, jenže vyvstal problém, kam druhou třídu umístit. Žádná vhodná místnost v obci k dispozici nebyla, až na volnou světnici na nedávno dostavěné faře. Tam také začala dítka pod pedagogickým vedením podučitele Václava Prokeše druhé pololetí 1877.

Do roka se ale školní rada musela znovu zabývat druhou učebnou. Dosud bohoslužby vykonávající vysloužilý kaplan Josef Velan odešel definitivně do penze a správce nového kostela a farnosti, Josef Koupal, dal škole výpověd. Tentokrát školní rada zvedla ruce pro přístavbu 'k čelu třídy staré na učitelově zahrádce".

Připadá nám neuvěřitelné, že s prací začali zedníci 9. července 1887 a už 18. září téhož roku se v nové třídě začalo učit. Pravda, zedníci nekopali sklep, instalatéři nerozváděli vodu, topenáři nepřipojovali radiátory a elektrikáři osvětlení. Možná o stavebním povolení rozhodl starosta a plán nakreslil polír do písku (jak to činíval slavný tvůrce jihočeského selského baroka Jakub Bursa). Ale i tak. Devětašedesát dnů, včetně deseti neděl, je přinejmenším místní stavební rekord. A to panovalo horké léto, byla doba žní a otav!

Problém byl tedy vyřešen, ačkoliv podle školní kroniky ne příliš šťastně: škola přišla o zahradu, stará třída pozbyla osvětlení a podučitelský neměl kde bydlet.

Jak už jsme uvedli, návštěva školy nebyla tehdy stoprocentní. Docházku ovlivňovala roční období. Přes zimu bylo plno, až si děti neměly kam sednout a pan řídící je uvelebil i po zemi. Jakmile nastaly jarní práce a potom sklizeň úrody na podzim, bývalo ve třídě jak vykradeno. Ve školním roce 1907/1908 zameškaly děti téměř třetinu vyučovacího času. Pořádnější rodiče malé pomocníky aspoň omluvili, ale 9.781 půldnů vedl učitel jako neomluvené.

V roce 1890 bylo v obvodu školy 212 žáků a také v následujících letech jejich počet neklesal pod dvě stě. Naléhavou se proto stala nová budova. Do Sedlce se vypravila komise okresního formátu: komisař, školní inspektor, stavební rada a ještě lékař. Pánové se podívali po vsi, posoudili rázná místa a nakonec rozhodli, kde by měla nová budova stát. Zdálo se, že vše je na nejlepší cestě.

Místní školní rada si však postavila hlavu a předložený dokument nepodepsala. Mimochodem: školní rada, složená zpravidla z rolníků a některého živnostníka, dost často hostinského, "nebyla vždy pro školu přínosem a oporou", jak si stýská starý kronikář. Přesto 21. dubna 1908 byl k nové budově položen základní kámen a o osmnáct měsíců později (snad další rekord) už se konalo slavnostní vysvěcení. Mezi tím provizorní výuka za asistence pivních výparů v sále hostince "U Pýchů".

Pisatel školní kroniky ale zase není spokojen. Mrzí ho, že opět není školní zahrada, tělocvična a dokonce nedošlo ani na řádné ohražení budovy. Vinu přičítá opět školní radě, jíž vytýká dokonce "nedbalost a nelásku ke škole. . ." Ostatně, kdo jiný mohl za mimořádné prázdniny na zimu 1910. Pro naprostý nedostatek paliva se týden nevyučovalo.

Když ve čtyřiadvacátém roce přišel do Sedlce řídící Josef Gregor, snažil se pro tehdy už trojtřídku zřídit postrádanou zahradu. Nejen pro to, aby paní řídící měla petržel do polévky. Staří kantoři považovali za normální vštěpovat dětem lásku k přírodě, učit je pěstovat a roubovat ovocné stromy a vést k chování včel.

Tentokrát si pro změnu postavila hlavu slavné obecní zastupitelstvo. Bylo mu asi líto deseti arů z obecních pozemků postačujících na zřízení zahrady a tak jednoduše žádost řídícího zamítlo. Trvalo ještě nějaký rok, než škola zahradu konečně dostala. V pozdějších letech se radní ke škole už nechoval tak macešsky.V učebnách se rozsvítila elektrická světla, došlo na mnohé opravy a úpravy, za katedrami se střídali více i méně oblíbení učitelé. Zřejmě nejdéle tu kantorskou káru táhli manželé Peckovi: plných třiadvacet let. Málotřídní škola, jeden čas však i s pěti postupnými ročníky, se v Sedlci udržela do konce roku 1982. Dnes dojíždějí chlapci a děvčata do Strýčic, školní budova je majetkem sedleckého Zemědělského obchodního družstva.